Značky se ale neobjevují náhodně. Na rozcestích bývá tabule se směrovníkem, která ukazuje, kam která barva pokračuje, a také vzdálenost v kilometrech. Čísla na tabuli nejsou orientační – udávají skutečnou vzdálenost po značené trase, ne vzdušnou čarou. Pokud na rozcestí chybí tabule, hledejte na stromě nebo skále takzvanou „malou směrovku” – šipku s barvou a názvem cíle. Šipka bez tabule se používá i tam, kde trasa odbočuje z lesní cesty na pěšinu, nebo když hrozí, že byste přešli křižovatku.
Kterou trasu zvolit, aby vás bolely jen nohy, ne hlava? Pokud chcete za den vidět ikonické vyhlídky i klidná zákoutí, vydejte se z Turnova po červené značce k rozhledně na Hlavatici. Odtud sestupte do údolí Libuňky a pokračujte na zříceninu hradu Trosky – tento úsek vám nabídne kontrast otevřených polí a hlubokých lesů, aniž byste museli šplhat po žebřících. Po prohlídce Trosek se vraťte stejnou cestou zpět, protože jiná spojnice by znamenala obchvat dlouhý přes deset kilometrů. Celý okruh měří asi dvanáct kilometrů, což je na jeden den příjemná zátěž.
Plánování není o přesném čase, ale o bezpečném odhadu. Pokud vyjde, že se do setmění nestihnete vrátit, nebo že na konci túry půjdete poslední hodinu po tmě, zkraťte trasu nebo zvolte jinou cestu. Stejně tak si vždy nechte rezervu na to, že se něco pokazí – zranění, změna počasí nebo zabloudění. Když naplánujete čas s pesimistickým odhadem, budete mít radost, že jste rychlejší, a ne strach, že to nestíháte.
Nejlepší způsob, jak se vyhnout nepříjemným překvapením, je sestavit si vlastní vzorec: vezměte délku trasy v kilometrech, vydělte ji vaší běžnou rychlostí na rovině (kupříkladu čtyři a půl kilometru za hodinu), pak přičtěte jednu hodinu za každých tři sta padesát metrů stoupání a další hodinu za každých dvě stě padesát metrů klesání, pokud je terén členitý. Nakonec vše vynásobte faktorem 1,2 až 1,3 jako rezervou na zastávky a nepředvídané situace. Teprve když máte takto upravený čas, porovnejte ho s délkou dne a s tím, kdy se chcete vrátit.
Základem je rozlišit vzdálenost a převýšení. Deset kilometrů po rovině s lehkým batohem zvládnete za dvě až tři hodiny. Stejných deset kilometrů s nastoupanými osmi sty metry vám zabere klidně dvojnásobek. Klasické pravidlo říká: na rovinu počítejte čtyři až pět kilometrů za hodinu, do kopce přidejte jednu hodinu na každých tři sta až čtyři sta metrů převýšení. Jenže to platí jen pro středně zdatné chodce a jen za dobrých podmínek.
Co se týče občerstvení, nepočítejte s tím, že každých pět set metrů narazíte na stánek. Ve větších místech jako Hřensko nebo Mezní Louka sice fungují restaurace, ale uprostřed skalních měst je běžné jídlo nedostupné. Sbalte si vlastní svačinu – ideálně něco energeticky vydatného, jako jsou ořechy, sušené ovoce nebo celozrnné pečivo se sýrem. Vyhnete se tak hladu a zároveň nepřispějete k přemnožení hlodavců, kteří se v okolí vyhlídek běžně pohybují. Odpadky si vždy odnášejte s sebou, protože popelnice v chráněné krajinné oblasti bývají jen na velkých parkovištích.
Krátké kroky a dynamické nohy: základ, který funguje Základní chybou je sestupovat s nataženýma nohama a dopadat na patu. Tím se celá energie nárazu přenese do kolena. Místo toho zkraťte krok a pokrčte kolena tak, aby byla neustále nad špičkami. Představte si, že se chcete posadit na nízkou stoličku – v takové pozici je svalstvo schopné absorbovat nárazy. Dopadejte na celé chodidlo nebo na jeho střed, ne na patu. S každým krokem nechte koleno pružit, jako byste dělali měkké dřepy. Tento pohyb zapojí hýžďové svaly, které jsou pro sestup klíčové, a odlehčí kolenům.
Největší kouzlo Českého Švýcarska spočívá v tom, že i bez vícedenní výbavy můžete zažít scenérie, které berou dech. Klíčem je vybrat si jednu trasu, ne tři. Mnoho návštěvníků dělá chybu, že chce stihnout Pravčickou bránu, soutěsky i vyhlídky během jediného dne. Výsledkem je pak spěch, přeplněná parkoviště a únava, která zabije celý zážitek. Místo toho si vyberte jednu oblast a věnujte jí celý den – uvidíte víc, než byste čekali.
Druhý častý problém je, že lidé spoléhají na to, že značka bude vidět na každém stromě. Ale interval mezi značkami se liší podle terénu. Na otevřené louce může být rozestup až 100 metrů, zatímco v hustém lese nebo na skalách se značka opakuje po 20–30 metrech. Pokud jdete déle než pár minut bez jakékoliv značky, vraťte se na poslední známé místo a zkuste najít odbočku. Nezkoušejte to „prosekat” – v českých lesích je spousta neznačených pěšin, které vypadají lákavě, ale rychle vás zavedou do bahna nebo do oplocenky.
Here’s more info regarding Jszst.COM.Cn review the web site.