Nezapomínejte ale ani na slova a jazyk. Povídejte si s dítětem o tom, co přes den prožilo, popisujte, co vidíte na procházce, a používejte bohatou slovní zásobu. Čím více slov dítě slyší v běžném hovoru, tím snadněji později porozumí textu. Učte ho říkanky a písničky – rytmus a zvuková stránka řeči jsou důležité pro rozvoj fonematického uvědomění, které je základem pro čtení. Dejte pozor na to, abyste neopravovali každou chybu ve výslovnosti, spíš opakujte slovo správně a přirozeně.
Vytvořte doma čtenářsky podnětné prostředí. Knihy by měly být na dosah, ideálně v malé polici v dětském pokoji. Nemusíte jich mít stovky, ale vybírejte kvalitní tituly s výraznými ilustracemi a přiměřeným textem. Nechte dítě, ať si samo vybírá, co si „přečte”. I když bude jen listovat a prohlížet obrázky, je to důležitý krok. Čas od času můžete knihu před spaním vyměnit za vlastní vyprávění – tím se trénuje paměť a schopnost souvislého vyjadřování. Co nejvíc mluvte, zpívejte a hrajte si se slovy – a výsledky se dostaví.
Typická chyba: detox jako projekt, ne jako změna návyk
Dalším účinným nástrojem jsou každodenní situace. Když jdete s dítětem na nákup, nechte ho „číst” obaly – poznávat první písmena, barvy nebo tvary log. Když procházíte městem, upozorňujte na nápisy na domech, názvy ulic nebo jízdní řády. Jde o to, aby si uvědomilo, že psaný text je všude kolem a má konkrétní smysl. Děti, které takto „čtou” od malička, mívají později mnohem menší problém pochopit, že kniha je vlastně zakódovaná řeč.
Většina vedoucích má s dětským steskem bohaté zkušenosti a ví, jak ho zvládnout. Nebojte se jim věřit. Pokud vám zavolají, že se dítě uklidnilo, nechtějte po něm, aby vám to potvrdilo do telefonu. Stačí jedna krátká zpráva od nich. Na druhou stranu pozor na přehnané reakce typu „hned pro tebe jedeme”, které slyší i dítě. To pak přestává spolupracovat a stesk se stává nástrojem, jak si vynutit pozornost.
Dalším praktickým nástrojem je takzvané „přeformulování” – místo „Neubližuj bratrovi” řekněte „S bratrem si hrajeme tak, aby to oba bavilo”. Dítě často neslyší to „ne”, ale slyší, co má dělat. Funguje to i u běžných činností: „Pojď si umýt ruce, ať si můžeme pustit pohádku” je efektivnější než „Nezapomeň si umýt ruce”. Tím, že nabídnete konkrétní činnost, která vede k příjemnému cíli, zvyšujete pravděpodobnost spolupráce. Nezapomínejte, že pozitivní výchova není o tom, abyste se vyčerpali vysvětlováním – klidný tón a krátké věty mají větší sílu než dlouhé přednášky.
Základním kamenem je rozlišovat mezi dítětem a jeho chováním. Když rozlije mléko, neznamená to, že je „zlobivé” – jen udělalo chybu. Místo výroku „Ty jsi ale nešika” řekněte: „Mléko je na zemi, potřebujeme utěrku.” Tím oddělíte osobnost od konkrétního činu a dítě se necítí ohrožené. Prakticky to znamená, že popisujete situaci, pojmenujete důsledek a nabídnete řešení. Dítě se učí odpovědnosti, ne tomu, že je samo od základu špatné.
Druhý důležitý krok je přestat používat prázdné výhrůžky typu „když nepřestaneš, nepůjdeme na hřiště”. Tyto věty sice chvíli fungují, ale dlouhodobě podkopávají důvěru a dítě zjistí, že za nimi nic není. Místo toho zaveďte přirozené důsledky: „Když si neuklidíš kostičky, nemůžeme hrát další hru, protože nemáme místo.” Tento přístup vysvětluje logiku světa bez zbytečného ponižování. Nebojte se být pevní – hranice dávají dítěti pocit bezpečí, ale musí být opakovaně a klidně prosazované.
Když dítě na táboře propadne stesku po rodičích, většina dospělých okamžitě sahá k telefonu. Dovolí mu zavolat, slíbí, že ho dřív vyzvednou, nebo dokonce přijedou na návštěvu. Jenže právě tohle bývá největší chyba. Každý kontakt s domovem totiž dítěti připomene, co mu chybí, a spustí novou vlnu pláče. Místo úlevy tím stesk prodlužujete a dítě se učí, že když bude dostatečně nešťastné, rodiče ustoupí.
Když už dítě zvládne jednu zeleninu, postupně přidávejte další. Po zelenině přichází na řadu ovoce, ale pozor na pořadí. Pokud začnete sladkým jablkem nebo banánem, může dítě odmítat jemnější chuť zeleniny. Proto je lepší držet se zeleniny alespoň dva týdny a až poté zařadit ovoce jako dezert. Každou novou potravinu podávejte tři až pět dní samostatně, abyste mohli sledovat případné alergické reakce, jako jsou vyrážky, zažívací potíže nebo změny chování.
Jak poznat, že je stesk opravdu vážný, a ne jen chvilkový Nejdřív si ujasněte, co se vlastně děje. Krátký pláč po večerce, smutný výraz u dopisu nebo tiché „chci domů” při vzpomínce na pejska jsou běžnou součástí adaptace. Většinou odezní do dvou tří dnů, jakmile si dítě zvykne na režim a najde si kamarády. Skutečný problém nastává, když stesk trvá déle, dítě odmítá jídlo, nechce se zapojovat do her nebo volá s pláčem opakovaně. V tu chvíli je na místě zásah vedoucího, ne rodiče.
If you beloved this article and you would like to be given more info concerning kompletní návod nicely visit our own page.