Nakonec si dejte pozor na to, co do zavazadla nepatří. Elektronika, cenné šperky a velké obnosy peněz jsou zbytečná zátěž a riziko ztráty. Místo drahého telefonu postačí obyčejný model s nabíječkou, který poslouží k občasnému kontaktu. Jídlo a sladkosti berte jen v omezeném množství, a to pokud to vedoucí výslovně povolí – jinak se může stát, že vám na konci tábora přiveze zpět rozsypané sušenky a plesnivý čokoládový pudink. A hlavně: nechte si trochu prostoru v kufru na špinavé prádlo a drobné suvenýry, které si dítě vždycky chce přivézt.
Méně známou, ale velmi efektivní technikou je tzv. „přírodní koláž” s použitím laku na vlasy. Dítě si na tvrdý papír sestaví obrazec z jemných lístků a kvítků, poté na něj z asi třiceti centimetrů nastříká lak. Tím se materiál zpevní a barvy zůstanou syté až několik měsíců. Pozor na alergiky – lak používejte venku nebo v dobře větrané místnosti a stříkat smí pouze dospělý. Suchý obraz pak zarámujte do sklenice, aby se listy časem nekroutily a nevybledly.
Základem je připravit si nejen sebe, ale i dítě. Před vstupem do ordinace si s ním v klidu promluvte o tom, co se bude dít. Vyhněte se slovům jako „píchání” nebo „bolest”, pokud to není nezbytné. Místo toho řekněte, že pan doktor nebo paní doktorka se podívá, jak je statečné. U malých dětí pomáhá vzít s sebou oblíbenou hračku nebo knížku, která je zabaví, ale zároveň jim dá pocit bezpečí. Naopak elektronické zařízení s hlasitými hrami může být spíše na škodu, protože ruší ostatní pacienty i samotného lékaře.
Pro nejmenší děti od tří do pěti let je vhodné začít s jednoduchým otiskováním. Kamínky nebo listy natřete prstovými barvami a otiskněte na papír. Dítě se učí, jak se barva přenáší, a zároveň si procvičuje tlak ruky. Starší děti pak zvládnou vytvářet z kaštanů a špejlí zvířátka, ale pozor na ostré konce špejlí – vždy je zastřihněte a spojování nechte na dospělém. Typickou chybou bývá použití čerstvých, měkkých listů, které se při otisku roztrhnou; proto je předem nechte týden sušit mezi novinami a zatížené knihou.
Co se stane, když děti prohrají a nikdo je nespěchá utěšit Právě prohra nebo neúspěch je ve hře nejcennějším momentem pro práci s emocemi. Když dítě prohraje v deskové hře, jeho zklamání je autentické a vy ho můžete využít jako učební situaci. Nebuďte ale první, kdo ho utěší, a nezačínejte rovnou vysvětlovat, že „jde jen o hru”. Místo toho pojmenujte to, co se děje: „Vidím, že tě to mrzí. Je v pořádku, že se zlobíš.” Pak nechte dítě, aby si emoci prožilo, a teprve poté se ho zeptejte: „Chceš si zahrát ještě jednou, nebo si dáš pauzu?” Tím ho učíte, že emoce jsou přijatelné a že má možnost volby. Častou chybou je hru hned ukončit nebo dítě odvést – tím mu berete šanci naučit se zvládat frustraci. Naopak když necháte hru pokračovat a dítě se rozhodne pokračovat, posilujete jeho odolnost.
Typickou chybou, kterou dospělí dělají, je přílišné zjednodušování emocí na dobré a špatné. Když dítě pláče, řeknete „nebuď smutný” a tím ho učíte, že smutek je něco, co se má potlačit. Místo toho použijte hru na „emoční houpačku”: střídavě předvádějte různé intenzity téže emoce – od lehkého zamračení po tiché vzlyky. Dítě se učí, že emoce mají stupně a že je lze pojmenovat jemněji. Když pak řeknete „vypadáš naštvaný jako malý medvěd, ne jako velký lev”, dáváte mu nástroj, jak rozlišit intenzitu. Vyhněte se tomu, abyste emoce hodnotili – místo „to je ošklivé se zlobit” řekněte „zlost je těžká, ale dokázal jsi ji unést”. Tím budujete sebedůvěru dítěte v to, že své emoce zvládne.
Nejčastější chybou u všech technik je přetížení výsledného díla. Když děti nalepí na jeden papír příliš mnoho prvků, práce působí chaoticky a materiál se často odlupuje. Stanovte si s dítětem předem jednoduchou kompozici, třeba tři hlavní objekty, a postupně ji rozšiřujte. Důležité je také respektovat, že výrobek nemusí být dokonalý – přírodniny mají svou vlastní krásu a nedokonalost je přirozená. Povzbuďte děti, aby si proces užívaly, a chyby berte jako příležitost k improvizaci.
Pokud dítě lže, protože se bojí selhání, zaměřte se na to, aby chyba byla přijatelná. Například: „To je mi líto, že se to stalo. Je v pořádku, že se něco rozbije, ale potřebuji vědět pravdu, abychom to mohli společně vyřešit.” Dítě, které zažívá, že přiznání nevede k trestu, ale k řešení, postupně ztrácí motivaci lhát. Dejte mu najevo, že důvěra je důležitější než dokonalost.
Pro sedmileté a starší děti se nabízí výroba přírodních razítek. Větvičky nakrájené na kolečka, kůra nebo šišky se namáčí do husté barvy a tisknou na látku či papír. Předem si připravte staré tričko nebo tašku, na kterou budete tisknout, a nezapomeňte podložit pracovní plochu igelitem. Při této technice děti rychle pochopí, že každý přírodní povrch zanechává jinou stopu, a začnou experimentovat s kombinacemi. Z vlastní zkušenosti doporučuji vyzkoušet tisk z poloviny rozříznutého bramboru – je to měkký a přizpůsobivý materiál, který se snadno vyřezává.
If you enjoyed this write-up and you would certainly like to obtain even more details regarding tento článek kindly see the web page.