Důležité je také sledovat, jak dítě s hračkou pracuje. Pokud si s ní neví rady, je to buď příliš složitá hračka, nebo naopak příliš jednoduchá. U dvouletých dětí je ideální takzvaná zóna proximálního vývoje, tedy činnost, kterou nezvládnou úplně samy, ale s mírnou pomocí dospělého se jim to podaří. Tím se rozvíjí jejich schopnosti udržitelným tempem. Typickou chybou rodičů je, že kupují hračky pro starší děti s tím, že z nich dítě „vyroste”. To je kontraproduktivní, protože dítě se cítí frustrované a ztrácí sebedůvěru.
Když se všechny techniky zdají složité, vraťte se k prstovému malování. Není to jen o barvách, ale i o hmatové zkušenosti. Dejte dítěti velký papír na zem, navlékněte mu zástěru a nechte ho namáčet prsty do kelímků s barvou. Tím, že maluje celou dlaní, se uvolní a netlačí na podložku. Pokud se bojíte nepořádku, použijte sprchovou zástěnu, kterou po malování jednoduše opláchnete. Dítěti to dá pocit svobody a vy se vyhnete stresu z uklízení. Pamatujte, že u předškoláka je důležitý proces, ne výsledek. Každá technika, kterou zkusíte, by měla být krátká a měnit se, jakmile dítě ztratí zájem.
Praktickým základem je ubytování s kuchyní. Předškolák jí nevyzpytatelně, často odmítá neznámá jídla a potřebuje svačiny v nepravidelných intervalech. Pokud máte k dispozici lednici a plotýnku, odpadá stres z hledání restaurací, které mají dětský koutek a zároveň vaří něco, co dítě sní. Ráno si připravte krabičku s ovocem, pečivem a pitím – ušetříte si nekonečné čekání a záchvaty hladu na výletě.
Zkuste také tiskátka ze zeleniny. Bramboru rozkrojte napůl a vyřežte do ní jednoduchý tvar – hvězdu, srdce nebo kolečko. Dítě pak tiskátko namáčí do barvy a otiskuje na papír. Tato technika je vhodná pro děti, které nemají rády špinavé ruce. Můžete ale připravit i tiskátka z ruliček od toaletního papíru, které jen zmáčknete do tvaru. Pozor na to, aby barva byla spíš hustší, jinak se otisk rozmázne. A hlavně – nikdy dítěti neříkejte, že jeho obrázek není hezký. Místo toho se zeptejte, co na něm je, a nechte ho příběh dokončit.
Pro starší děti zkuste vědecké pokusy z kuchyně. Smíchejte ocet s jedlou sodou a pozorujte bublání. Nebo naplňte sklenici vodou, přidejte olej a potravinářské barvivo – vznikne barevný „lávový” efekt. Děti milují, když se něco děje před jejich očima. Můžete jim položit otázku, co se stane, když přidáte další kapku barviva. Tím podpoříte jejich zvídavost a přirozené přemýšlení.
Jak na savé techniky bez zbytečného nepořádku Savé techniky, jako je malování na mokrý papír, jsou pro předškoláky fascinující. Potřebujete jen tvrdý papír, plochý štětec a vodové barvy. Papír nejdříve navlhčete houbičkou, ale nechte ho jen vlhký, ne kapající. Pak dítě maluje tahy, které se rozpíjejí a mísí. Tato technika učí trpělivosti, protože výsledek se objeví až po zaschnutí. Častá chyba je používat příliš mnoho barvy, která pak papír prodře. Místo toho učte dítě, aby štětec jen lehce namáčelo a barvu na papíře rozlévalo pohybem. Když se mu to nedaří, nechte ho otisknout na papír celou plochu štětce. Získá tak zajímavý otisk, který připomíná louku nebo listy.
Pohybové hry zabaví i neposedné dítě. Zkuste „sochy” – když pustíte hudbu, děti tancují, když ji zastavíte, ztuhnou. Nebo si zahrajte na zvířata: každá místnost představuje jiné prostředí, ve kterém se děti pohybují jako opice, ryby nebo ptáci. Důležité je nastavit bezpečné prostředí, odstranit ostré hrany a křehké předměty. U starších dětí můžete přidat stopky – kdo vydrží nejdéle v pozici, vyhrává. Tím zapojíte i soutěživost.
Pozitivní výchova často naráží na mylnou představu, že jde o bezhraniční souhlas se vším, co dítě udělá. Ve skutečnosti jde o nastavení pravidel tak, aby dítě chápalo jejich smysl a cítilo, že jeho potřeby jsou brány vážně. Základním pilířem je oddělení osoby od chování. Když řeknete „nechci, aby ses takhle choval”, místo „jsi zlý”, dítě nezíská nálepku, ale konkrétní informaci, co má změnit. Tím se snižuje jeho obranná reakce a otevírá se prostor pro spolupráci.
Prakticky to začíná u vašeho vlastního tónu hlasu. Místo příkazu „ukliď si pokoj” zkuste popsat situaci a nabídnout volbu: „Vidím hromadu oblečení na zemi. Chceš si je dát do skříně, nebo je dáš do koše na prádlo?” Dítě se učí rozhodovat a cítí, že má kontrolu nad svým jednáním. Typickou chybou je klást otázky, na které nechcete slyšet odpověď „ne”. Pokud se zeptáte „uklidíš si to?”, musíte počítat s možností odmítnutí. Místo toho formulujte věty tak, aby byla spolupráce přirozeným krokem.
If you enjoyed this write-up and you would certainly such as to get even more details regarding https://Posteezy.com/ kindly go to our web-page.