Praktický postup je krátký. Sbírejte jen druhy, které umíte popsat bez zaváhání. Každou houbu vyjměte celou, prohlédněte klobouk, lupeny i třeň a zkontrolujte bázi. První kousek od každého druhu dejte zvlášť a doma ho ještě jednou přehlédněte. Když se objeví sebemenší pochybnost, vyhoďte ji. Ne do lesa, ne na kompost, ale do popelnice. A při jakýchkoli obtížích po jídle, jako jsou zvracení, průjem nebo zmatenost, volejte záchranku a vezměte s sebou zbytek jídla i hub. To je jediná informace, která lékařům skutečně pomůže.
Začněte výběrem slámy. Nejlepší je čistá pšeničná nebo ječná sláma bez plísní a chemického ošetření. Slámu nakrájejte na kousky dlouhé přibližně tři až pět centimetrů, aby se lépe pasterovala a sadba měla dost místa. Pokud použijete celé stébla, sadba se do nich neprostoupí a substrát uvnitř zůstane suchý. Nekrácená sláma je jedním z nejčastějších důvodů, proč se nic nechytí.
Roste od června do října, nejčastěji v symbióze s duby, buky a habry, ale objevuje se i pod smrky a borovicemi. Preferuje kyselejší půdy, mechové porosty a okraje cest. Klobouk má zpočátku polokulovitý, později plošší, zbarvený do šedobílé, světle hnědé nebo olivově zelené. Typický je narůžovělý nádech na okraji a jemná síťka na třeni, která bývá tmavší než podklad. Dužnina na řezu mírně modrá, což u mnoha lidí vyvolává obavy, ale u tohoto druhu jde o neškodnou reakci.
Skladujte v čistých suchých sklenicích s těsným víčkem, ideálně v temnu a při pokojové teplotě. Když se na víčku objeví kapičky nebo houby změknou, znamená to, že nebyly dost suché – vraťte je do sušičky. Během prvních dvou týdnů sklenice občas zkontrolujte. Sušené houby mají koncentrovanou chuť, takže jich do polévky nebo omáčky stačí méně než čerstvých. Před použitím je namočte do vlažné vody nebo mléka, vývar z namáčení pak klidně přidejte do jídla. Sušička se vyplatí i pro méně kvalitní houby, které by se na řezání nehodily – ty se dají usušit a rozemlít na houbové koření.
Když si nejste jistí lupeny a prstenem Mnoho začátečníků zaměňuje jedlou pečárku s muchomůrkou zelenou už v mládí, kdy obě vypadají jako bílé koule. Pečárka má lupeny růžové až hnědé a nikdy bílé, kdežto mladá muchomůrka zelená má lupeny vždy bílé. Dalším znakem je pochva – blanitý váček u báze třeně. Tu pečárka nemá. Pokud houbu vytahujete ze země, vždycky vykopejte celý trs i s bází, jinak pochvu neuvidíte a můžete si domů odnést smrtelně jedovatý druh.
Hřib žlučník patří mezi houby, které lidé často vyhazují z koše zbytečně. Není jedovatý, jen výrazně hořký. Záměna s jedlými hřiby je ale častá a právě proto se vyplatí vědět, podle čeho ho bezpečně poznat a kdy ho rovnou nechat v lese.
Posledním častým omylem je sběr závojenky olovové místo čirůvky májovky. Obě rostou na jaře na loukách a pastvinách. Čirůvka má klobouk masitý, našedlý a voní po mouce. Závojenka je štíhlejší, má bělavý až šedoolivový klobouk a výrazně moučnou vůní jen vzdáleně připomíná čirůvku. Rozhodující je řez třeně: u závojenky je dužnina bílá a nemění barvu, u čirůvky je pevná a bělavá. Pokud si nejste jisti, neberte ani jednu.
Rozhodující není mech sám o sobě, ale to, co je pod ním a kolem něj. Mech je jen indikátor vlhkosti a zastínění. Houby potřebují organickou vrstvu, která se pomalu rozkládá, a stálou vlhkost, kterou mech pomáhá udržet. V čistém smrkovém jehličí bez mechu rostou houby méně často, protože povrch rychle vysychá a je příliš kyselý.
Většina otrav houbami v Česku nevzniká tím, že by lidé sbírali něco, co považují za jedovaté. Vzniká záměnou. Člověk si je jistý, že drží v ruce hřib nebo žampion, a přitom má v košíku příbuzného, který vypadá téměř stejně. Rozdíl bývá v maličkosti, kterou při rychlém sběru přehlédne. Proto se vyplatí znát nejen jedlé houby, ale hlavně ty, se kterými se pletou.
U lupenatých hub rostoucích na dřevě se zase plete jedlá hliva s nejedlou třepenitkou. Hliva má lupeny sbíhající hluboko na třeň a roste v trsech na živém i mrtvém dřevě. Třepenitka svazčitá roste také v trsech, ale její klobouky jsou hladké, okrové a lupeny se na třeň pouze připojují. Rozeznat je pomůže řez: třepenitka má dužninu vláknitou a tuhou, hliva měkkou a šťavnatou. Třepenitka navíc způsobuje zažívací potíže, které se dostaví za několik hodin.
Typické chyby, které dělají i zkušení houbaři: spoléhají na jediný znak místo tří, berou houby potmě nebo v dešti, míchají jedlé a neznámé houby do jednoho koše, a pak doma vaří z mixu, kde už nejde dohledat, co bylo co. Další chyba je sušení nebo zmrazení hub, u kterých si nejsou jistí. Zamrazením se toxicita nezničí a sušením už vůbec ne. Pokud houbu neumíte určit na místě, neberte ji vůbec.
If you treasured this article and also you would like to obtain more info concerning úprava interiéru generously visit our own website.