Proč při západu slunce obloha zčervená, ale přes den je modrá Když slunce klesá k obzoru, jeho paprsky procházejí mnohem delší dráhou atmosférou. Během té cesty se modré světlo rozptýlí téměř úplně, takže k vašemu oku dorazí hlavně dlouhovlnné červené a oranžové složky. Proto vidíte západ slunce v teplých barvách, zatímco přímo nad hlavou je obloha stále modrá. Tento rozdíl můžete snadno pozorovat i při letním dni – stačí se podívat na oblohu nad hlavou a poté k obzoru. Modř nad hlavou je sytější, zatímco u obzoru je světlejší až bělavá.
Znalost naší polohy má i praktický přesah pro každodenní život. Díky tomu, že nejsme příliš blízko středu, je radiační prostředí relativně klidné – ve středu by nás ohrožovalo silné záření z hustých hvězdokup a černé díry. Naopak na samém okraji disku by bylo málo těžších prvků, které jsou nezbytné pro vznik kamenných planet. Naše pozice tedy není ani extrémní, ani výjimečná – je to průměrná oblast, která je ale dostatečně stabilní pro dlouhodobý vývoj života. Když si to uvědomíte, přestanete brát noční oblohu jako samozřejmost a začnete vnímat, že každý světelný bod má své přesné místo v obrovském mechanismu, jehož jsme součástí.
Naše poloha také ovlivňuje pohyb Sluneční soustavy. Slunce oběhne střed galaxie jednou za přibližně 230 milionů let, což se nazývá galaktický rok. Rychlost oběhu je zhruba 220 kilometrů za sekundu. Tento pohyb není rovnoměrný – galaxie má spirální strukturu a Slunce se při průchodu rameny mírně zpomaluje a zrychluje. Důležité je, že se nepohybujeme po přesné kružnici, ale po mírně eliptické dráze, která nás přibližuje a oddaluje od středu. Tato skutečnost má praktický dopad na to, jak vnímáme stáří hvězd a složení mezihvězdné hmoty v našem okolí.
Mýtus o zeleném sýru tedy nepadne, ale možná se ukáže, že je to jen odraz naší touhy po tom, aby vesmír byl víc pohádkový. Ve skutečnosti je měsíční povrch fascinující právě tím, jak je starý, nehostinný a přitom detailní. Místo abyste čekali na sýr, zkuste si příští jasnou noc najít kráter Koperník – má průměr přes 90 kilometrů a jeho valy při šikmém osvětlení vypadají jako vytesané z kamene. Až ho najdete, vzpomeňte si, že to, co vidíte, je skutečná tvář našeho souputníka, ne výjev z pohádky.
Když už máte pás, všimněte si dvou jasných hvězd nad ním a dvou pod ním. Horní červená hvězda je Betelgeuse, dolní modrobílá je Rigel. Tyto čtyři hvězdy tvoří tělo mytického lovce. Kolem pásu jsou slabší hvězdy, které vytvářejí meč – v jeho středu se nachází mlhovina, kterou uvidíte i triedrem jako slabý obláček.
Až příště uvidíte modrou oblohu, vzpomeňte si, že v tu chvíli vlastně sledujete neustálý tanec světla a vzduchu. Stačí změna úhlu slunce nebo vlhkosti a celá scéna se promění. Pokud si chcete být jisti, že pozorujete skutečný Rayleighův rozptyl, pořiďte si polarizační filtr – otočením zjistíte, že modř v určitém úhlu zesílí nebo zeslábne. To je přímý důkaz, že světlo je při průchodu atmosférou rozptylováno a polarizováno. Teď už víte, že modrá obloha není samozřejmost, ale výsledek jemné souhry fyzikálních zákonů.
Když se řekne Mléčná dráha, většina lidí si představí světelný pruh na noční obloze. Málokdo ale ví, že uvnitř tohoto pruhu se nacházíme – a to na docela konkrétním místě. Naše Sluneční soustava obíhá kolem středu galaxie ve vzdálenosti přibližně 26 000 světelných let. Tato poloha není náhodná a má zásadní vliv na to, co kolem sebe pozorujeme, ale i na podmínky, které umožnily vznik života na Zemi.
Abyste si udělali představu, představte si galaxii jako plochý disk s výrazným středem. Slunce se nachází v jednom z vnějších spirálních ramen, konkrétně v rameni Orionu, které je menším výběžkem mezi dvěma většími rameny. Tato poloha není uprostřed ani na okraji, ale zhruba v polovině cesty mezi středem a vnějším okrajem disku. Prakticky to znamená, že kolem nás je hvězd poměrně málo – v těsné blízkosti Slunce jich najdeme jen několik desítek v okruhu zhruba 20 světelných let.
Pokud si chcete ověřit, kde přesně se nacházíte, můžete použít jednoduchou metodu. Za jasné noci, nejlépe od března do října, najděte souhvězdí Labutě – vypadá jako velký kříž. Tento kříž leží přímo v rovině galaktického disku. Když se od něj podíváte podél jeho hlavní osy, uvidíte pruh Mléčné dráhy. Pak se otočte o 180 stupňů a najdete opačný směr – ten ukazuje ke středu galaxie, i když ho nevidíte. Tato orientace vám pomůže pochopit, že náš pohled na vesmír není náhodný, ale je určen naší pozicí v galaxii. Častou chybou je domnívat se, že Mléčná dráha je jen jedna z mnoha mlhovin – ve skutečnosti je to naše domovská galaxie a všechny hvězdy viditelné pouhým okem patří do ní.
In case you loved this short article and you would want to receive details with regards to barvy stěn do obýváku assure visit our site.