Pokud chcete magnitudu využít v praxi, začněte pozorováním při jasné obloze bez měsíce. Najděte si oblast oblohy, kde znáte několik hvězd, a porovnejte jejich vzhled. Zkuste si zapamatovat, které hvězdy mají magnitudu 1, které 2 a které 3 – vytvoříte si tak pomyslnou stupnici. Až pak budete pozorovat nějaký slabší objekt, dokážete odhadnout jeho jasnost s přesností na půl magnitudy. Tento odhad je užitečný při sledování proměnných hvězd nebo při určování, zda se kometa zeslabuje.
Při měření jasnosti hvězd si dejte pozor na atmosférické podmínky. Vysoká vlhkost, cirry nebo světelné znečištění mohou magnitudu snížit o několik desetin. Pro srovnávací pozorování vybírejte noci s průzračnou oblohou a vyhněte se úplňku. Také neporovnávejte jasnost hvězd nízko nad obzorem – tam je světlo zeslabeno atmosférou. Ideální je sledovat objekty alespoň 30 stupňů nad obzorem.
Zdánlivá magnituda (značí se jako m) tedy udává, jak jasný se nám objekt jeví ze Země. Neříká nic o skutečné svítivosti hvězdy. Dvě hvězdy se stejnou skutečnou svítivostí mohou mít různé magnitudy, pokud jsou v různé vzdálenosti. Proto je při pozorování důležité rozlišovat mezi zdánlivou a absolutní magnitudou. Absolutní magnituda (M) udává jasnost hvězdy ve vzdálenosti 10 parseků, tedy zhruba 32,6 světelných let.
Základní stupnice je zdánlivě převrácená: čím nižší číslo, tím jasnější objekt. Nejjasnější hvězda na obloze, Sirius, má magnitudu kolem −1,46. Slunce pak dosahuje hodnoty −26,7, zatímco nejslabší hvězdy, které spatříte pouhým okem za ideální tmy, mají magnitudu kolem 6,5. Tato stupnice není lineární, ale logaritmická – rozdíl jedné magnitudy představuje přibližně 2,512násobek jasnosti. Takže hvězda o magnitudě 1 je asi 100× jasnější než hvězda o magnitudě 6.
Příště, když se podíváte nahoru, můžete si všimnout, že barva oblohy není stálá. U obzoru je světlejší, téměř bělavá, protože tam světlo prochází nejdelší cestou atmosférou a modré složky se už stačily rozptýlit. Přímo nad hlavou je pak obloha nejtmavší a nejmodřejší. Takové pozorování vám dá víc než jakákoli teorie. Stačí jen vědět, na co se dívat a proč to tak vypadá.
Otázka, proč je obloha modrá, patří k těm, které si položí snad každý. Odpověď přitom není složitá, ale skrývá se v ní víc fyziky, než by se na první pohled zdálo. Když pochopíte princip rozptylu světla, přestanete oblohu vnímat jako samozřejmost a začnete si všímat i jemných odstínů, které se na ní během dne objevují.
Typickou chybou začátečníků je zaměňovat magnitudu s velikostí objektu. Mlhovina může mít magnitudu 8, ale pokud je na obloze velká, její plošná jasnost je nízká a ve městě ji neuvidíte. Naopak malá a jasná galaxie s magnitudou 10 může být snadno pozorovatelná i z předměstí. Proto se vždy dívejte na plošnou jasnost (surface brightness), která se udává v magnitudách na čtvereční obloukovou sekundu.
Pokud míříte na Šumavu, nejlepší jsou odlehlá rašeliniště nebo svahy bez lesního zápoje, jako jsou okolí Plechého či Třístoličníku. Pozor ale na to, že v národním parku platí přísná pravidla – pohyb mimo značené cesty je zakázaný, takže si vyberte vyhlídku nebo mýtinu, kam se dá legálně dojít. Podobně v Jeseníkách se vyplatí zůstat na hřebeni, ale dejte pozor na prudké srázy a na to, že po setmění klesá teplota i v létě o několik stupňů. Typickou chybou je vyrazit bez teplého oblečení a s baterkou bez červeného filtru – bílé světlo vám na dvacet minut zničí adaptaci očí na tmu a místo stovek hvězd uvidíte jen pár nejjasnějších.
Když se řekne magnituda, většina lidí si představí něco jako „velikost” hvězdy. Jenže ve skutečnosti jde o číslo, které popisuje, jak jasně daný objekt vypadá z našeho pozemského pohledu. A právě v tom slově „vypadá” je ukrytý celý trik: magnituda totiž neříká, kolik energie hvězda skutečně vyzařuje, ale jak ji vnímáme my, ovlivněni vzdáleností a prachem mezi námi a hvězdou.
Při vysvětlování dětem se vyhněte technickým detailům o vlnových délkách. Místo toho použijte přirovnání: představte si, že světlo jsou malé míčky, modré míčky jsou menší a při nárazu do překážky se odrážejí na všechny strany, červené míčky jsou větší a letí rovně. Děti si tak představí princip bez zbytečné fyziky. Dospělým pak můžete doplnit, že fialová barva se rozptyluje ještě víc než modrá, ale lidské oko ji vnímá slaběji a část fialového světla pohltí ozonová vrstva. Proto vidíme modrou, ne fialovou oblohu.
Když slunce klesá k obzoru, jeho světlo prochází mnohem delší vrstvou atmosféry. Během této dlouhé cesty se modré světlo téměř úplně rozptýlí do stran. K vám se tak dostane hlavně červená a oranžová složka. Proto je západ slunce zbarven do teplých tónů. Tento jev je zároveň praktickou ukázkou toho, jak funguje rozptyl světla v praxi. Pokud si chcete tento princip ověřit, stačí se zadívat na oblohu v den, kdy je lehce zataženo. Barva mraků a jejich okolí se mění podle toho, zda přes ně světlo prochází, nebo se od nich odráží.
If you adored this article and you would like to get additional info concerning viz zde kindly see our internet site.